Pět japonských novel

21. srpna 2013 v 15:56 | 紋茶 |  Moderní literatura (1868 a déle)
Moje postřehy z knihy Pět japonských novel. Psala jsem to už dýl. Tak jestli vám to v něčem pomůže. .. :)

Pět japonských novel
Odeon, Praha 1969
1) Ičijó Higuči - V kalném proudu
2) Hómei Iwano - Žena, která si vzala jed
3) Džuničiró Tanizaki - Pokus o životopis Šunkin
4) Riiči Jokomicu - Mechanismus
5) Jasunari Kawabata - Sněhová země

Ičijó Higuči - V kalném proudu
hlavní postava: kurtizána Riki
místo děje: Japonsko
zápletka: Riki je velmi krásná a mladá kurtizána (19 let), která přivedla nejednoho muže na mizinu a do bídy. Říká se o ní, že je bezcitná. Dost možná proto, že své pravé pocity skrývá. Je zamilovaná do starého muže, který má svou ženu a dítě, i jeho přivedla k chudobě. On je do ní zamilovaný také, ale myslí si, že Riki jeho lásku neopětuje. Mezitím Riki potkává záhadného gentlemana Júkiho. Jednoho dne Riki neunese svou bolest a utíká od zákazníků ve víru zábavy s omluvou, že na něco zapomněla. Utíká noční ulicí ke stromu s pocitem, že celý její život je prázdný. Nakonec jí však dojde, že nic jiného jí stejně nezbývá. Pří návratu potkává Júkiho, dává si s ním alkohol a postupně se mu zpovídá ze své bolesti. S Júkim si přirostou k srdci. Nakonec spolu oba za svatyní na kopečku spáchají seppuku.


Aurorka: (1872 - 1896), Japonsko


Higuči Ičijó, narozená Higuči Nacu, pochází z rodiny se samurajským původem. Ve 14 letech vstoupila do Haginoya, školy básnictví. Když dosáhla věku 15 let, zemřel jí bratr a otcovo podnikání zkrachovalo. V 17 letech její otec zemřel a její rodina se ocitla v chudobě. Spolu s matkou a s mladší dcerou se poté živily, jak mohly. Higuči Ičijó zemřela v pouhých 24 letech na tuberkulózu.
Ve dvaceti letech vydala první povídku a přijala pseudonym Ičijó. Její díla se stala téměř okamžitě úspěchem. Ve svých povídkách píše o chudých lidech žijících v nuzných podmínkách chudinských čtvrtí, o ženách pracujících ve vykřičených domech, o propastných rozdílech mezi bohatými a chudými. Je považována za největší japonskou spisovatelku své doby.

Hómei Iwano - Žena, která si vzala jed
hlavní postavy: Čijoko, Jošio, Otori
místo děje: Tokio, Japonsko
zápletka: Jošio je odporný, bezcitný člověk, spisovatel. Se svou ženou Čijoko měl 6 dětí. Několik z nich již zemřelo. Utekl za milenkou Otori. S Otori jsou na útěku před bláznivou ženou Čijoko, která Jošiho proklela. Jošio trpí hemeroidy, má potíže s uchem. Otori také stůně, Jošio ji nakazil. Jošio je velmi sobecký. Ani Otori nebere vážně. Přeje si, aby zemřely Otori, Čijoko i zbylé děti, aby měl klid na svou práci. Otori mu přijde nečistá, kvůli nemoci, kterou jí nakazil. Časem se s Otori rozešel. Přenechal ji svému příteli Kašúovi. Myslel si, že když jí hned dohodí chlapa, bude ona nést rozchod lépe. Otori ho stále má ráda. Jošio si uvědomuje, že i on ji má rád. Sžírá ho žárlivost. Žárlí na Kašúa. Otori se již jednou pokusila o sebevraždu (chtěla se oběsit, ale náhodou ji objevil Jošio při své procházce). Po rozchodu s Jošiem si vzala Otori jed (arzenik), ale vzala si ho mnoho, takže ho vyzvracela a pokus o sebevraždu přežila. Jošio se k ní vrátil.
Nakonec dostává Jošio slíbenou půjčku od Kašúa na své podnikání a odjíží na 3 měsíce na sever. Povídka končí tím, jak se s ním Otori loučí u vlaku. Konec není jasný - buď na něho Otori počká, Jošio se vrátí a vše bude v pořádku anebo se dá Otori dohromady s Kašúem.
Citát Jošia: "Náboženství - což to není pouhá konstrukce? Jestliže vůbec je nějaká pravá zbožnost, určitě není v náboženství. Snad se dá říct, že zbožnost je úsilí uchopit život v plném rozsahu - a pak je to samo skutečné žití v každém okamžiku."

Autor: (1873 - 1920), Japonsko

Homei Iwano (původním jménem Iwano Yoshie) se narodil 20.1.1873, pocházel ze staré samurajské rodiny, jeho otec byl policejním úředníkem. Dětství prožil v Tokiu. V roce 1887 začal studovat na popud otce angličtinu na misijní akademii v Ósace, po roce se vrátil k rodině do Tokia a studoval na křesťanské vysoké škole (nyní Tohoku Gakuin University), svá studia ale nikdy nedokončil, i když později studoval i na dalších školách (věnoval se hlavně čínským klasikům a angličtině). Po přelomu století se začal věnovat literatuře, začínal jako básník (byl srovnáván s Baudelairem), okolo roku 1906 začal psát prózu a ovlivněn hlavně francouzským naturalismem se postupně stal nejvíce konzistentně a filosoficky fundovaným teoretikem a představitelem japonského naturalismu. Je třeba podotknout, že v Japonsku té doby se projevilo směšování naturalismu s rousseauovským kultem přírody a myšlenky návratu k přírodě, které zde mělo velký ohlas, protože to odpovídalo japonským tradicím. Příroda a vztah člověka k přírodě byly od pradávna základním kamenem japonské poezie i prózy. Iwano zemřel 9. 5. 1920, jeho myšlenky mají i nadále vliv na japonskou kulturu


Džuničiró Tanizaki - Pokus o životopis Šunkin

hlavní postavy: Šunkin (Koto Mozuja; Kójo Šunkin Ešó Zendžóin - Blažená Šunkin, moudrostí zářící, rozjímající mniška), Sasuke Nukui (Šinjo Kindai, seidó Šinši - Šinjo, podstavec Koto, věřící pravé cesty; (je zde nezaujatý vypravěč, který vypráví celý příběh, když stojí nad hroby Šunkin a Sasukeho)
místo děje: Japonsko, Ósaka, 19. století
zápletka: Šunkin pochází z velmi bohaté rodiny. Ze všech dětí je ona ta nejmilovanější, je považována za nejkrásnější a nejnadanější. V 8 letech oslepne. Dříve se věnovala tanci, ale po této události se začala věnovat více hudbě (koto, šamizen). Šunkin je velmi namyšlená, sebe-středná, kritická, arogantní apod. Jako slepá dostává sluhu Sasukeho, který ji vodí, kam ona potřebuje. Sasuke se do ní zamiluje. Ona do něho později také. Šunkin mu dává hodiny šamisenu (v 10 letech!), je na něho velmi přísná, bije ho. Svou lásku mu nikdy neprojevuje. Zachovává si chladný vztah učitelky k žákovi, paní ke svému sluhovi. Po pár desítkách let se stana Šunkin neštěstí. Díky svému jednání má mnoho nepřátel. Někdo se v noci vkrade k ní do pokoje, polije jí obličej vařící vodou, čím ji znetvoří. Šunkin to neumí unést. Všude chodí zahalena v šátku. Sasukemu řekne, že nechce, aby ji kdy znovu viděl. Sasuke si na tento popud propíchne panenky jehlou, oslepne. Šunkin to přijme jako oběť a je šťastná (i když tu radost nedá najevo). Sasuke se ztrátou zraku získává zrak vnitřní a ještě lépe porozumívá své milované. Oslepnutí popisuje jako nejlepší věc, co se mu v životě stala. Do konce života mezi nimi pokračuje předchozí vztah. Smrt Šunkin Sasuke špatně nese. Až po její smrti odhaluje svá tajemství, lásku mezi nimi, zmiňuje se o jejich dětech, které měli a dali pryč a to, jak skutečně oslepl.

Džuničiró Tanizaki (1886 - 1965), Japonsko

Džuničiró Tanizaki se narodil roku 1886 v tokijské starobylé čtvrti Ni-hombaši, kde jeho otec měl obchod rýžovým vínem a potravinářským zbožím. Zde prožil své mládí. Měl vřelý vztah k národní kultuře a literatuře a tak se dal v roce 1908 zapsat na Tokijské univerzitě na obor japonské literatury. Měl již za sebou první literární pokusy, hlavně básně a krátké prózy. Po dvou letech studií zanechal a plně se věnoval literatuře. Přispíval do významných literárních časopisů, jako Subaru (Plejády), Mita bungaku (Literatura z Mity), Čúó kóron (Centrální mínění) a pod. Originální tématika jeho próz upoutala pozornost kritiky Jeho tvorba byla ovlivněna dílem Ch. Baudelaira, E. A. Poea a O. Wildea. Tanizaki volil nevšední romantické náměty, často historické. Povídky jako Šisei -1909 (Tetování) a Akuma -1912 (Ďábel) odpovídaly záměrům estétské školy, ale v pozdějších stádiích své tvorby se Tanizaki k žádné literární škole nehlásil a podržoval si přísnou uměleckou nezávislost.
Mezníkem v jeho životě a díle se stal rok 1923, kdy byla 1. září tokijská oblast postižena katastrofálním zemětřesením. Zahynulo přes sto tisíc lidí a staré čtvrti Tokia lehly popelem. Tanizaki se se svou ženou a dcerkou přestěhoval do oblasti Kansai (okolí Ósaky, Kjóta a Kóbe), do nejstarší kolébky japonské civilizace. Jeho vztah k tomuto kraji se změnil v hlubokou lásku, patrnou i v románu Sestry Makiokovy.
Od druhé poloviny dvacátých let minulého století napsal řadu slavných próz, jako npř. román Tade kuumuši -1928 (Ti, kteří raději kopřivy - SNKLU 1965), světově proslulá novela o krásné slepé hudebnici Šunkin šó -1933 (Pokus o životopis Šunkin -Odeon v Pěti japonských novelách 1969) lyricky laděný příběh ženy z konce 19. století. Ašikari -1933 (Požaté rákosí) novela Mómoku monogatari -1931 (Vyprávění slepce) a mnohé jiné.
V roce 1935 začal pracovat na překladu nejrozsáhlejšího díla japonské klasické literatury Gendži monogatari (Příběh o Gendžim) do moderní japonštiny. Je to první psychologický román světa, který na počátku druhého tisíciletí napsala dvorní dáma Murasaki Šikibu. Ke konci třicátých let zahájil práci na románu Sestry Makiokovy, kterou však vzhledem k tehdejší vojensko-politické situaci dokončil až v roce 1948. Román je považován za jedno z vrcholných děl moderní japonské literatury, obdržel řadu ocenění. Tanizaki byl považován za nejvážnějšího japonského kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu, tohoto ocenění se však nedožil. Ke konci svého života se stále více zabýval otázkami stáří, nemoci a nemohoucnosti. Oba jeho poslední romány Kagi -1955 (Klíč) a Fúten ródžin nikki - 1961 (Deník šíleného starce) jsou psychologickým rozborem postojů starších lidí k okolí.


Riiči Jokomicu - Mechanismus

hlavní postavy: vypravěč, Karube, Jašiki, pán (majitel firmy), jeho manželka
Děj se odehrává ve výrobně červených destiček. Pracovníci pracují s nebezpečnými chemikáliemi a seznamují se s know-how firmy. Toto know-how je velmi ceněné a hlídané. Karube, pracovník, které tu byl nejdříve, podezřívavě sleduje obratného nováčka - našeho hlavního hrdinu a zároveň vypravěče. Ale i vypravěč začne podezřívat Karubeho a manželku pana majitele, který byl mentálně chorý, že mu chtějí ukrást jeho know-how a prodat ho, a tak na ně dává také pozor. Do komické situace přichází další nováček, Jašiki. Všichni se navzájem podezřívají a zapadají do obrazného mechanismu, chodu firmy. Několikrát se poperou. Na konci příběhu se dozvídáme, že Jašiki byl zavražděn. Kdo ho však zavraždil? Možná že právě sám vypravěč ….. .

Riiči Jokomicu (1898 - 1947), Japonsko

Riiči Jokomicu (nar. 17 .března 1898) - japonský prozaik a dramatik; jeden z nejvýznamnějších autorů své doby. I když podléhal dobovým trendům, byl v každém z období své tvorby představitelem modernistické literatury jeho tvorba zůstala nezávislá, se snahou o čisté umění. Od naturalismu přešel k psychologickým románům, v pozdním období ovlivněn behaviorismem a návratem k tradičním hodnotám. V roce 1924 se spolu s Kawabatou a dalšími prozaiky podílel na vytvoření nového literárního směru - neosenzitivizmu - jehož se stal vedoucí osobností, projevoval se také jako symbolista, jako řada jiných ovlivněn francouzskou literaturou. Jeho reprezentativním dílem je román Šanghaj.
V některých svým pracích se vyjadřoval kriticky k marxistickým teoriím ekonomického determinismu, ba je až zesměšňoval. Rovněž se kriticky vyjadřoval k úrovni japonské literatury s tím, že by se mimo románů s s vysokou uměleckou úrovní měla psát i díla charakteru populárního až komerčního (tak říkajíc pro obyčejné lidi). Zemřel 30.prosince 1947.

Jasunari Kawabata - Sněhová země

hlavní postavy: Šimamura, jeho přítelkyně, gejša Komako
Šimamura přijíždí z Tokia do sněhové země - Hokkaidó. Jede vlakem. V kupé s ním sedí zajímavá žena ošetřující nemocného muže. Joko ho ve vlaku zaujme a potajmu ji sleduje a prohlíží si ji. Když přijíždí na nádraží v Hokkaidu, dozví se, že Joko bydlí u paní učitelky, za kterou on na ostrov jede, klade si proto otázku, zda-li je osud spolu svádí naschvál dohromady. V knize se Šimamura střetává se třemi ženami. První žena je Joko, kterou potkává ve vlaku a občas s ní mluví, když chodí za Komako. Mají mezi sebou (možná) neviditelný a nevyřčený vztah. Druhá žena je dost možná jeho manželka, dost možná někdo jiný (nebo snad sama paní učitelka? - nevím), její jméno není v knize uvedeno. Třetí žena je gejša Komako, se kterou se Šimamura setkává vždy jednou za rok, když je v horách na Hokkaidu. Komako je do něho zamilovaná, ale nechce to dávat najevo a chce na něho zapomenout. Kniha se zabývá spletivými vztahy Šimamuri s jeho ženami. Na konci knihy Joko umírá při požáru skladu.

Jasunari Kawabata (1899 - 1972), Japonsko

Jasunari Kawabata (japonsky: 川端康成) patří k nejvýznamnějším japonským prozaikům 20. století. Debutoval ve 20. letech jako člen skupiny tzv. neosenzualistů, zdůrazňujících tradiční smyslové vnímání skutečnosti, a citlivá práce s letmými vjemy, náznakovost a lyričnost zůstaly charakteristickými znaky jeho stylu i v pozdějších dílech. Po krátkých, časopisecky uveřejňovaných povídkách a autobiografickém Deníku šestnáctiletého (Džúrikusai no nikki, 1925, česky 1988) zaujal především lyrickým románem Sněhová země (Jukiguni, 1935, č. 1969), v pozdějších dílech Tisíc jeřábů (Senbazuru, 1949), Hlas hory (Jama no oto, 1954) či Jezero (Mizuumi, 1954) se silněji obrací k domácím kulturním a estetickým tradicím a jejich konfrontaci s poválečnou tváří japonské společnosti. V r. 1968 byl jako první japonský spisovatel vyznamenán Nobelovou cenou za literaturu. V roce 1972 spáchal sebevraždu.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama